Vývoj keramiky a keramických dlaždic začal v Turecku v 11. století, v dobách příchodu Seldžuků z původních oblastí v Persii. Když se v roce 1097 stala Konya hlavním městem západní seldžucké větve, zanedlouho patřila k nejdůležitějším centrům keramické výroby.
Konya
Seldžucká technika přenesená z Persie byla známa jako minai (ze slova mina, Persky smalt). Dlaždice byly nejprve zdobeny modrými, zelenými a tyrkysovými barvami, překryty transparentní glazurou a vypáleny. Poté byly dekorovány černou a dalšími barvami jako červenou, žlutou a hnědou a znovu vypáleny. Používané motivy byly směsí perských stylů a fantazie, jako např. koně a lovečtí psi – inspirace středoasijskou stepí. Ukázky lze spatřit v seldžuckých palácích z raného období, např. v paláci Alaettina Keykobada u jezera Beysehir.
Iznik
V 15.století, v období Osmanské říše, se centrum produkce keramiky posunulo do Izniku – důvodem byla náhlá potřeba jemné keramiky a ozdobných dlaždic na výzdobu rychle rostoucích paláců a mešit v novém hlavním městě Istanbulu. Během 16. století získal styl na jemnosti a rafinovanosti, nejčastěji používané modré a bílé odstíny měly imitovat čínské motivy. Tyrkysová, zelená, modrá a červená byly jedněmi z nejoblíbenějších barev, časté byly i květinové motivy. Výroba v Izniku byla velice úspěšná až do 17. století.
Kütahya
Od počátku 17. do poloviny 18. století byly ve městě Kütahya vyráběny dlaždice nižší kvality, ale v obrovských množstvích. Ve 20. století zdejší výroba prošla obrovskými změnami a dnes jsou keramika a porcelán z této oblasti jedněmi z nejlepších a nejžádanějších v Turecku.
