V průběhu historie sehrálo Turecko roli důležitého mostu mezi Asií na východě a Evropou na západě. Nejstarší archeologické nálezy se datují do doby kamenné. Většina nalezených nástrojů je dnes uložena v muzeu v Ankaře a Istanbulu. Nejstarší odkryté sídliště je datováno do doby kolem roku 6500 př.n.l.
Velké dobývání
Chetité (1750-1180 př.n.l.) začali ve 3. tisíciletí př.n.l. pronikat z Asie. Dobyli Anatólii a založili zde říši, jež spolu s Egyptem a Babylonem byla jednou ze tří největších mocností starověku. Hlavním městem státu se stal Chattušaš (východně od Ankary), v jehož centru byly vybudovány impozantní obranné tzv. kyklopské zdi. Kromě stavby opevnění vynikali Chetité také stavbami mohutných paláců a chrámů. Velmi časté jsou nálezy sošek bohů a bohyň, stejně jako zvířat vymodelovaných z hlíny. Jazyk Chetitů, psaný syrsko-babylonským klínovým písmem, rozluštil český vědec Bedřich Hrozný. Říše se rozpadá po porážce thráckými kmeny, tedy současně s pádem Tróje, čímž se otevřela cesta pro řecké osídlování Egejského moře a černomořského pobřeží.
Asyřané (1180-564 př.n.l.) využili zániku vládnoucí mocnosti a pronikají do Malé Asie. Řečtí přistěhovalci tu budují nezávislé městské státy. Střední a západní Anatólie prožívá vzestup a pád frýžského království. Peršané se svým králem Kýrosem II. dobyli roku 546 př.n.l. Malou Asii včetně řeckých měst na egejském pobřeží, mezi nimi i Smyrnu (Izmir) a Efesos, v nichž vzkvétala vysoce rozvinutá řecká kultura. Tři velké války Persie proti Athénám skončily porážkou Persie. Většina nálezů, jako pečetě a drobné reliéfy, je dnes v muzeu v Ankaře a Istanbulu.
Helénistické období
Alexandr Veliký proniká do Malé Asie přes Dardanely, aby pak na březích řeky Granikos roku 334 př.n.l. svedl rozhodující bitvu s Persií a otevřel si tak cestu do Asie. Po jeho smrti (zemřel ve věku 33 let) se však rozplynul sen o vybudování impéria, které by sjednotilo západní a východní kulturu. Dědicové si zemi rozdělili mezi sebe. Ve střední Anatólii se rozšířila Galatská říše. Na pobřeží Černého moře vzniklo Trapezonské království, Bithynové vybudovali jako své hlavní město Prusu (Bursa). Mezi těmito říšemi vynikal svou mocí Pergamon – spojenec Říma. Řekové sídlící při Egejském moři s sebou přinesli ze své vlasti umělecké nazírání. Zachovalo se mnoho dokladů o vysoké umělecké úrovni. Stejně jako v Řecku, tak i zde byly stavěny budovy ozdobené sloupovím.
Asie a Východořímská říše
Jelikož poslední pergamonský král Attalos III. Filométór (zemřel roku 133 př.n.l.) nezanechal dědice, byla říše připojena k Římu. Začala se tak budovat asijská římská provincie s centry Efesos a Pergamon. Římané dokončili své dobyvačné dílo za pomoci vojevůdce Pompeia. Roku 330 bylo na troskách helénského města Byzance vybudováno nové město Konstantinopolis nesoucí jméno císaře, který položil základy tisíc let trvajícího křesťansko-byzantského impéria. Římské umění bylo logickým pokračováním řeckého. Pobřeží Egejského a Levantského moře se může pochlubit nejzachovalejšími stavbami tohoto druhu na světě (divadla – Aspendos, Side, Perge, Hierapolis, Efesos, Milétos, stadióny – Aphrodisias, Aspendos). Efesos je zároveň nejzachovalejším antickým městem.
Byzantská říše
Vznikla na troskách římské říše. Rozmach nastal v 6. století. Císař Justinián vybudoval svou říši na právním základě. Vytvořil právní zákoník, systém občanské správy a uzákonil křesťanství. Na oslavu nového náboženství dal v Konstantinopoli postavit velký chrám Sv. Sofie. V 11. století začínají do střední Anatólie pronikat Turci s islámskou vírou. Společně s kmenem Seldžuků porazili byzantská vojska v rozhodující bitvě u Mantzikertu. Nová Seldžucká říše se v Anatólii pohotově rozrostla. Rostoucí moc evropských států a jejich křižáckých vojsk vyústila ve čtyři křížové výpravy. Po dobytí Konstantinopole roku 1204 byzantští panovníci uprchli, aby později opět svou říši obnovili, ale ta už nikdy do svého zániku roku 1453 nenabyla ztracenou moc. V tuto dobu se budovaly především chrámy a kláštery. Hlavním prvkem výzdoby se staly mozaiky vysoké umělecké úrovně (klášter Chora, Hagia Sofia).
Seldžucké období
Seldžucké umění je poplatné novému náboženství. Mešity, koránové školy, lázně i bazary jsou podobně jako byzantské budovy zaklenuty kopulemi. Mešity a medresy jsou bohatě zdobeny vstupními portály. Interiéry jsou zdobeny ornamentálními plastikami nebo nápisy – citáty z koránu. Charakteristickým doplňkem každé mešity je minaret. Řada stavebních prvků je převzatých od Arabů.
Osmanské období
Turecké kmeny – krutí a odhodlaní válečníci se sjednotili pod vedením Osmana I. Osmanská dynastie se začala formovat ve 13. století a nakonec v 15. století uchvátila byzantský trůn. Roku 1326 padla Bursa. Evropská část Turecka byla dobyta roku 1362. Expanze osmanské říše pokračuje navzdory početným protiútokům. Roku 1453 pronikl Mehmet dobyvatel branami Konstantinopole a přejmenoval ji na Istanbul, čímž definitivně završil pád byzantské říše.
Roku 1517 dobyli osmanští Turci Svatou zemi a roku 1529 se zastavili až těsně před Vídní. Celá Evropa se třásla hrůzou při myšlence na Turky. Mnohé rodiny se musely svých dětí vzdát a ty pak byly převychovány v duchu islámské víry v sultánových službách. Některé z nich se dostaly do elitní armádní jednotky janičářů, zbylé se ztratily v civilních službách. Říše dosáhla velmi brzy svého vrcholu, ale dlouho se na něm neudržela. Od poloviny 16. století nastává pomalý postupný úpadek říše, jež probíhal po několik století.
Osmanské umění je charakteristické výstavbou mešit, lázní, mauzoleí, paláců a pevností. Mešita prodělala během vývoje několik proměn. Nejstarším typem je mešita určená pro páteční čtení modliteb a sloužila každodenním modlitbám. Mimo to existovala tzv. velká mešita. Ta se skládala ze sloupového nádvoří (haram), v jehož středu bývala kašna k rituálnímu omývání (sadirvan). Byla obyčejně zaklenuta jednou či více kopulemi a měla samostatné modlitebny. V modlitebně na zdi směřující k Mekce byl vždy modlitební výklenek (mihráb), v jehož sousedství byla kazatelna pro čtení části koránu a tribuna pro zpěváky. Velké modlitebny byly doplněny prostorami, v nichž mohl sultán a jeho doprovod odpočívat. Mešita nikdy nestála osamoceně, doplňovala ji řada budov – kuchyně, lékárna, nemocnice, škola, hřbitov. Tím mešita vytvářela přirozené kulturně společenské centrum.
Osmanské mešity se dělí do tří skupin. První jsou mešity s halami na kůlech, postavené podle arabského vzoru. Z tohoto základního uspořádání Osmané vyvinuli tzv. velkou mešitu, překlenutou několika kopulemi (velká mešita v Burse má 20 kopulí). Vyspělejší formu stavitelství zastupují mešity zaklenuté jednou centrální kopulí, k níž se po stranách připojují polo-kopule. Kromě mešit stavěli Osmané i medresy, které většinou vycházely ze seldžuckého schématu. Výzdoba však byla obdobná jako u mešit.
